Laskavý úsměv

S láskou koukám na každý jeden lidský úsměv, který potkávám cestou …

Je úlevné vnímat společenství, vnímat stejné s-ladění.

Je nádherné vnímat lásku a dech života.

Právě teď – v čerstvé vůni vánku jarní přírody.

Je to rok, víc, než rok, – kdy pozornost začala být směřována jinam, kdy čerstvost vzduchu se stala nedostatkovým zbožím. Ano, v jiné míře na vsi, v jiné míře ve velkoměstě.

Energie místa se násobí – čím víc nás v místě je, tím silnější energie, kterou tam neseme. Neseme strach? Je ho tam víc. Neseme hněv? Je ho tam víc. Neseme radost? Je jí tam víc.

Místa prostě žijí tím, co tam my – každý jeden z nás – donese. Ponechá. Ale i sebere.

Čím teď posledních víc než 13 měsíců žijí velkoměsta? Jakou energií?

Jsem rodič, také pedagog, také velmi citlivá bytost, také člověk, který pár let vedl oddíl a pár let se spolupodílel na vedení různých skupin, pár let organizoval tábory, pár let …
V každém tom týmu jsem velmi vnímala, že záleží na tom, jakou energii nesu já, že záleží na tom, jakou energii spolutvořím, na CO se soustředím. Jaký prostor tvořím.

Je bezpečný? Je nejen fyzicky bezpečný, ale i psychicky? Je takový, v němž se lidé cití sví a mohou se otevřeně projevovat? Nebo se naopak uzavírají? Jaká je pak nosná vlna či vlnka ?

Byla jsem součástí téměř rodinných týmů, kde byl soulad na denním pořadku, ale taky maxi týmů, kde byli lidé z různých škál hodnotového žebříčku.

Byla jsem dítětem. Byla jsem dospívajícím. Byla jsem studentkou. Byla jsem ale i tím, kdo rozhoduje. I tím, kdo je zaměstnanec. I tím, kdo je svým šéfem.



Obličej, nos, ústa – odjakživa velmi velmi INTIMNÍ ZÓNA. Je to zóna velmi komplementární k pohlavním orgánům. Východní medicíny už od dávnověku vědí, že se právě skrz komplementaritu různých částí těla dá pracovat s lecjakými místy uvnitř nás…

Tuhle intimní zónu vnímá každý. Třeba pokud se zastydím, cítím se v ohrožení, co moje tělo udělá téměř přirozeně?… pravděpodobně sklopí hlavu. Fyzicky – se jde to místo s citlivosti krýt.

Stejně tak – když jsme nazí – je někde v podvědomí zapsáno, které místo kryjí naše ruce jako první.

Wau.

Takže takováhle souvislot.

A teď naše školy – naše děti. Naše malinké i dospívající děti. Naši puberťáci, velmi citliví lidé, velmi velmi citlivé období, kdy se vše uvnitř těla proměňuje, kdy je potřeba ponechat tělu i psychice čas i prostor na přestavbu, na nové hormony, na nový hlas, na nová těla… – tihle všichni, krom toho, že už i tak jsou díky rigidnosti systému posazováni do lavic, často stále a jen ponecháváni v energii nařizování, místo prostoru pro vlastní úvahy a tvorbu,

jsou teď vystaveni další výzvě/ tlaku. A my – dospěláci, lidé s vlastními psychickými zážitky svých dob – jak to vnímáme?


K jakému vývoji má tohle pomoci?

Fakt podporujeme ZDRAVÉ SEBEVĚDOMÍ A ZDRAVOU SEBEHODNOTU ? Takhle se rodí společenství SAMOSTATNĚ SCHOPNÝCH LIDÍ, kteří si budou umět v životě poradit?

Nebo je to jen další střípek do skládačky, kterou vlastně nikdo nechce vidět, každému je nepříjemná, protože zavání – trapností, bezmocí, výsměchem, nutností?

Jsme TVŮRCI nebo OBĚTI?

KDO o tom rozhoduje?

Do jaké míry umíme spolupracovat s přírodou a přirozenými procesy? Hledáme k tomu cestu?

Nebo už nás ta PŘIROZENOST, nás jako společnost, dávno nezajímá?


Má být vše umělé? Vše na jedno použití? Vše řízené? Vše samo-ovládací?

Jak to je, když kdokoliv chce hrát společenskou deskovou hru? Když jeden řekne – už se to hraje? Nebo potřebuje spolu-hráče?

KOHO spoluhráči jsme? Umíme říct – ne, díky, tohle nehraji? Umíme si vytvořit svou vlastní hru?

Kudy vede cesta k sobě?

Co když je to právě DECH?! Který nás naplňuje, oživuje, občerstvuje, uvolňuje.

NÁDECH A VÝDECH.

Vnímáme ho ještě? Kudy proudí? Jak voní? Jak nás oblažuje? Co v těle dělá?

Stojíte.

Vnímáte?

Jak vám je – pokud si dovolíte CÍTIT HO PLNĚ?

Jak vám je – pokud si ZAKÁŽETE cítit ho plně?

Jaká je VAŠE VLASTNÍ ZKUŠENOST?

KDO o ní rozhoduje?

Přeji nám všem
ČERSTVOST A BOHATOST.

description