Můj příběh

Jsem citlivou ženou, která ráda sdílí své životní příběhy. Miluji setkávání lidí a stejně tak svou samotu. Mým posláním je vytvářet prostor, ve kterém člověk znovu vnímá svou jedinečnost a vlastní sílu. Každý z nás je podstatný v příběhu planety Země a lidské společnosti.

Žena všech barev

Jsem žena všech barev, vím, že jsou dny, kdy tančím v pestrých a třpytivých barvách životem, ale jsou i dny, kdy s vděkem ukládám tělo do barev klidných a zemitých, ráda chodím bosa, piji vodu ze studánek a vítám se se Sluncem.

Miluji život

Miluji život a vše, co s ním souvisí. Sílu lidských duší a jejich příběhů. Volnost, ale i řád, ten Vesmírný. Miluji muže, ženské čarování v tvořivých kruzích a volnou dětskou hru.

Jsem bytost zjemňující prostředí, ale zároveň se mnou přichází i povodeň nebo požár. Občas opláchne či vyplaví, zapálí, či zanechá popel. Očista.
Jsem kosmická bytost v ženském těle, vděčná za zkušenosti života na Zemi.

Jako malá holka jsem ale byla od svého ženství velmi zrazována, dlouhé vlasy nepřipadaly v úmyslu, v kuchyni jsem se nesměla téměř ani porozhlédnout, natož s něčím pomoci a to, co bylo opravdu ceněno, byly mé sportovní výkony – a to pouze jedním z rodičů, ten druhý měl neustálou tendenci vyzdvihovat všechny ostatní a na mou hlavu sypat jen nadávky.

To, co se týkalo hlubokých lidských témat, bývalo přecházeno mávnutím ruky, to, co bylo životně důležité, upadalo v zapomnění a ztrácelo se v propadlišti času.

Hádky rodičů byly na denním pořádku, vyčerpanost všech byla evidentní, vůbec nebylo divu, že to emocionální způsobilo na fyzické úrovni své – u nás dětí záněty uší, hlubký vnitřní pláč duše skrz nekončící rýmu, u mámy operaci ledviny a u táty psychické vyčerpání – na nějakou dobu mimo tenhle „reálný“ svět.

Kolikrát jsem si přála, že by snad bylo lepší, když by se naši rozvedli, jak by vše bylo jinak...

Čas běžel a životem jsem šla dál.

Kdykoliv, když mi bylo jakkoliv těžko, pomáhala mi příroda. Jen v ní být. Jen s ní být. Komunikovat, schoulit se, jako do bezpečné náruče.

Už asi jako desetiletá holka jsem si docela podrobně vizualizovala to, jak budu žít, až budu velká. Ten vysněný ideál. Jaký bude můj muž, co budu nosit na sobě, co naučíme své děti! Musím se teď usmívat, jak přesně vizualizace umí fungovat a jak jí je jedno, kolik přesně vesmírného času to naplnění snese.

Jenže – člověk, když si přeje, nikdy nedomyslí vše... a Vesmír je velmi hravý. A taky pozorný. A pamatuje i na naše kořeny. A na to, co se nám má včas připomenout.

A tak i mně jeden z mých nejosudovějších vztahů – a sice vztah s otcem mé dcery, začal zobrazovat tolik obrazů, které se ukrývaly tak hluboko v naší ženské rodové linii, kolik jsem na první nádech ani nebyla schopna unést. A vůbec jsem nechápala, co se to děje. Odkud se to bere. Proč to je. Kde je ten vysněný ideál, když už mu jsem tak blízko?!

Čím mě ještě  Matka Příroda obdařila, je vysoká citlivost a vnímavost. Tedy vztahů. Mezilidských vztahů. Na ty mám mimořádně citlivý seismograf. A vidím mnoho kroků před i za. Až je to někdy vyčerpávající.

Chtělo se mi tenkrát křičet, brečet, štvalo mě, že s věcmi nemůžu pohnout, štvalo mě, že se svět kolem mne zbláznil a hlavně – měla jsem dojem, že je to velmi nespravedlivé.

Dlouhou dobu jsem se motala ve velmi bludném kruhu. Svému partnerovi i sobě jsem velmi přála miminko. Vím, že ideálnějšího vysněného partnera z dětství bych opravdu nenašla – ne s každým začne člověk žít po třech krátkých setkáních - a zároveň byl ten příběh tak zašmodrchaný! Velmi rychle jsem pochopila, že je to vlastně průšvih, že nejsem chtěná (v oné rodině), ani nic se mnou souvisejícího.

Fíha, pro člověka, který je těhotný, ještě k energiím lidí citlivý, období hluboké temnoty, kde jsem si tuze přála vidět zářící světlo na konci tunelu, ale dlouhou dobu viděla jen opakující se smyčky temnoty.

Je zajímavé, nakolik se člověk, nechá v takových chvílích znejistět, položit do bahna - a konečně i vidět dno.

Možná ještě horší je to v kombinaci s naivně romantickou povahou a silným vnitřním přesvědčením, že přeci pohádky končí dobře a je fajn zůstat, dokud i tahle dobře neskončí.

No, ok, sice jsem si kdysi přála, že by možná bylo lepší, když bych doma ty partnerské dohady nemusela poslouchat a žít, ale teď, když jsem měla v náručí naši dceru, a když byl jejím otcem ten téměř 18 let vysněný muž, říkala jsem si, co ještě můžu udělat pro to, aby rodina byla rodinou? Tedy nová rodina byla rodinou.

Mimochodem, jsem narozena ve znamení berana, tak do lecčeho jdu přímo po hlavě a ne ze všeho ráda odchazím bez boje, bez pokusu o změnu.

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem PŘIJMULA, že lekci na téhle celé situaci, ať už ji vidím jakkoliv, mám zpracovat od SEBE. Investovala jsem své téměř poslední peníze do podpory ve vzdělávání ve vztazích, v pochopení mužsko – ženské komunikace, ale především v pochopení toho svého rodinného a ženského příběhu – a ještě hlouběji – k pochopení sebe v roli dítěte.

A dostala se zpět na HLADINU, dostala se k novému NÁDECHU - a to formou ÚCTY.

HLUBOKÉ ÚCTY K SOBĚ SAMA, K TOMU DRUHÉMU, k celému příběhu.

Sebrala jsem své rozsypané a třesoucí se kousky, vyslala další přání vesmíru – tentokrát k vhodnému přestěhování a uživení se - a se srdcem bušícím naplno jsem vyrazila vstříc dalším vesmírným zážitkům na planetě Zemi. V jiném místě, s dcerou, sama se sebou...

A Vesmír byl laskavý. Docela jistě viděl mé předchozí kroky, cítil ten posun a poslal mi člun.

A pak ještě celou novou posádku k tomu.

Skvělé lidi, skvělé přátele, rodinu.

Teď jsem ženou, která – žije jinde a jinak, všechny ty příběhy by vydaly na román s mnoha pokračováními...

Co je ale podstatné – teď jsem ženou, která se plně otevírá světu a zároveň nechává ten svět, aby přišel k ní.

Na kus řeči, pro obejmutí, jen tak pro radost, pro lepší den.

Vdečná, že společně můžeme sdílet a tvořit.

Jsem propojovatelkou lidí a příběhů,

jsem propojovatelkou mezi zdánlivě rozdílnými světy,

inspirovaná vším, co kdy velmi silně vnímalo ČLOVĚKA jako POKLAD na Zemi,

co kdy vnímalo ČLOVĚKA jako mikrokosmos,

inspirována  ženou průkopnicí paní Montessori a její hlubokou úctou k lidství i k přírodě, stejně tak jako dalšími významnými lidmi a jejich duchovním pohledem na svět – ať už bylin, zahrad, lesů nebo člověka samotného.

Jsem propojovatelkou ČLOVĚKA zpět k léčivé síle přírody –  osobními vycházkami či propojením skrz voňavé esence přírodních olejů a masáží.

Jsem spolutvůrkyní sdílecích KRUHŮ.

Zajímá-li vás otevřená komunikace v naladění na sebe sama, přijměte pozvání do KRUHU – ať už online či živého setkání.

Možná i vám tahle zkušenost přinese novou cestu DOMŮ.

Vést KRUH a komunikaci v něm zvládne i dítě. Nebo právě malé dítě?

Ano, děti, ty kterým je to umožněno, jsou bezprostřední a otevřené.

A přesně tahle esence lečí.

Děkuji za ni.

Dovolme si ji.