Realita jako poklad

Bylo nebylo… na jedné kouzelné planetě, byl malý domeček, v něm rodina a v ní příběh. Příběhů více. Totiž každý ten jeden člen rodiny měl příběh svůj. Svůj a velmi konkrétní a podrobný. A každý z nich byl zároveň společný celé té rodině, celému domečku, i celé té planetě.

Jako malá holka jsem milovala vyprávění pohádek. Lidský hlas, který ty pohádky vyprávěl. Milovala jsem svou fantazii a své osobní dokreslení toho, co se v lidském hlase odehrává. A měla jsem štěstí. Jen jsem to tenkrát netušila.

Mou každodenní realitou byl nějaký strach. Strach, že udělám něco, co se zrovna doma nebude líbit, strach, že mě zas někdo začne tahat za vlasy, strach, že zas bezdůvodně a nespravedlivě budu muset klečet u balkónových dveří a nebudu si moci hrát nebo pomáhat a odkoukávat od dospěláků jejich běžný život.

Na koberec pode mnou tenkrát nakapalo mnoho slz. Srdce uvnitř mne to tenkrát bolelo. Hlava to neuměla pobrat.

Byl to velký oddech, když jsem mohla prožít klidný den. Láskyplný den. A to právě tak, že mi byla vyprávěna pohádka. Anebo ji po nedělním obědě vyprávěl někdo v rádiovém rozhlase. Bylo to kouzelné. Obohacující. A atmosféra v prostoru se aspoň na chvíli zklidnila.

Jako malá holka jsem nemohla tušit, co zažívají dospěláci kolem mne. A také jsem nemohla tušit, že za pár let, pár desítek let možná pro mnohé děti nastanou docela jiné noční můry a strachy. A že možná ty dnešní děti ani nebudou znát lidský hlas a lidské vyprávění pohádek. Jen televizi, tablet, mobil…

Nemohla jsem ani tušit, že na té kouzelné planetě, na jejíž obzor jsem koukala každý den z toho balkónového okna, se děje mnohem víc bezpráví a strašností, než zažívám já právě teď a tady. Byla jsem v tom svém strachu ztracena a zároveň v tom svém snovém světě fantazie nalezena. Tam vždycky byla ta síla krásna.

Své ponory do světa krásna a fantazie jsem milovala.

A vzpomínám, že byly i chvíle, kdy jsem si plánovala, jak bude vypadat můj svět, až budu dospělá. A představovala jsem si v něm dost krásna. I v těch nejjemnějších detailech.

Ooouha. Povyrostla jsem, stala se dospělákem, rodičem…a začala čas od času prožívat momenty, které nápadně připomínaly to, co se dělo kdysi. A ? Co teď?!

Dostala jsem dar. Opravadu DAR. Dceru. A velkou lekci toho, co to vlastně je být MÁMOU.
Dostala jsem možnost prožít a pochopit. A dostala jsem do vínku i to své vnímání a možnost dělat věci jinak.

Možná to znáte taky. Ono není v tuhle chvíli úplně snadný přijmout, že za ty roky se vám v dětství nahrálo do softwearu podvědomí velmi mnoho linek, které vás teď navádějí docela stejně. A je trošku oříšek najít, kde se ty staré programy, o kterých víte, že nevedou k ničemu dobrému, vlastně mažou. A jak tam nahrát programy nové?!

Naštěstí – je to tak, že pohádky jsou skutečně inspirující a příběhy mohou mít své dobré konce – kdybych tenkrát tušila, že v téhle době už budou existovat i vědci, jako Joe Dispenza a jiní, kteří lidem pomohou ty programy přepisovat!


A…chcete-li zkusit aspoň maličkost, jak proměnit současnou realitu v poklad pusťte si příjemnou hudbu, zavřete oči a nechte za zavřenými víčky odehrávat váš příběh.

Jak to bylo, když vy jste byli tou malou holkou nebo klukem, jak jste se cítili?… JEN POZORUJTE. A když to bude třeba, klidně do toho příběhu vstupte a řekněte tomu malému tvorovi: „Jsem tu s Tebou…“ – vy, vaše vědomí, vaše slova a laskavé pochopení – uvidíte, jak se mu uleví.

Když se tohle podaří – jste na cesta ke kořenům. Nejen k tomu, proč se nám v životě stále opakují věci, které nechceme a s námi nesouzní, ale i na cestě k tomu podívat se, kde zůstala naše radost a energie.

Čím víc péče a lásky dáme tomu malému v nás, tím uvolněnější a rozkvetlejší bytostí se staneme.

description